Punkový večírek 2

28.01. 2006, Hans

...v hospodě sedělo pár lidí, na sále se postupně chystal aparát, první vzpamatovávací piva a jinak vše v tichu, kterým sem tam proletěl jen Lulejšův popěvek "...má milá má krámy...".

Tak tomu je v Závišově lyrice, ale následující telefonát zvěstoval, že krámy má ten večer spíš auto S.P.O.T.S., a tak se nemaj jak dopravit do Poličky. Na tristní zprávy tohohle charakteru jsem neměl vůbec náladu, ale i auta maj svý dny. Cemr se snažil nějak odstranit deficit své nepřítomnosti za mixem, protože to byl jedinej přítomnej zvukař a tak jsme se snažily nazvučit svoje bedýnky a bubínky, aby se to nějak zvládlo. Dveřma do sálu postupně vplouvali první návštěvníci, a když se schylovalo k devátý hodině, vlezli sme na podium a začali vyluzovat muzické zvuky. První song Klíšťata, druhá Multikára a na sále se to trochu dalo do pohybu. Někdo jásal, jinej postával, další si notoval, křivil ksicht znechucením, prstem hrozil či fuckoval, prostě každej po svým. Ale však jo. Hrálo se dobře, jenom byl trošku nedostatek adrenalinu, kterej vstupuje až v pozdějších hodinách a obvykle vejde a neuškodí. I nějaká ta nová písnička zazněla, ale to už jsem zahlédl mezi oponami na boku podia IAna a zbytek z Vision Days, takže se za chvíli předávala štafeta.

Krátkej pokec v zákulisí a hurá na škopík. Cesta k výčepu přinesla zjištění, že jsme měli zvuk pěkně na sviňu, ale s naším odchodem z podia se vrátil zvukař za mix, a tak se to začalo odebírat lepším směrem. Rychlé občerstvení a jdu si poslechnout na sál. Vision Days přijeli jen ve třech, ale zvládli to dobře. Myslím, že si to docela užívali a pod pódiem sršela spokojenost. Trochu mě pobavil IAn, kterej si v šatně před tím vybalil igeliťák řetězů a pyramid, ale když to na podiu zmáčkli, byla to pořádná palba a svěžest při pěkně rychlím tempu si drželi po celou dobu na pódiu. A že to nebyla žádná chvilka! Prostě výkon jedna A. I nový basák Petr, který v létě posílil řady VD, se zhostil své úlohy jako ostřílený mazák. Nicméně nejlepším ohodnocením pro ně musel být kotel na sále, z kterýho lítaly ruce, nohy, vlasy a občas i celej člověk.

A tak zase sem a tam, na pivo, tu pár slov, tu posedět tam postát, "má milá má krámy" od Lulejše slyšet, na hajzl zajít a pak honem na sál, kde začínala zvučit Sněžná Slepota. Rázná parta, která balancuje mezi HC a punkem se ujala slova s Kočkovou průrazností, Bobovým nadhledem a Onyho tempem. Tak tenhle nářez byla pořádná tečka na závěr večera. Inu "špíl" jak břitva! I když se sníh málem stal Kočkoj u vchodu pastí na něj i na jeho hlavu (od komba), přeci jenom, jak praví lid a báje, kočka má devět životů! A jestli jako čtvernohá nebo dvounohá? Tím se nikdá nikdo nezaobíral.

Zato na sále, na baru i pod barem už docházely životy kde komu. Za mixem se po posledním songu Sněžné Slepoty ujal slova DJ Pája a na přání zahrál i Vivaldiho. Vsuvka vážné hudby si nijak nezadala se situací, protože k ránu se ozval rachot, jako kdyby se snad řítila klemba Tyláku a já se lekl, že se hroutí místní kulturní stánek. Nebyl jsem od pravdy zas tak daleko. Klemba to byla. Teda byl. Úlohy osvětlovače DJ Páji se zapáleně zhostil a málem nechal za osvětlovacím pultem duši. Držel se ho do poslední chvíle a pak se sesunul i s židlí...

Ale co, hlavně že to nebyl ten strop a že se může zas něco někdy jindy podniknout. Ještě jednou jsem vyslechl Lulejšův již unavený popěvek "má milá má krámy" a doufaje, že příště už auta nebudou mít krámy, jsem s kolegou zpěvákem vykročil vstříc mrazivému ránu.